Už od rána raníčka mě jalo podezření, že se něco stane. Hned co jsme se vrátily z čuraní, mě pánička začala pulírovat packy a pořád mi opakovala, ať si už ani nelehám, že hned pojedeme. A to mi bylo divné. Každé ráno po snídani si totiž ještě dám s pánikem dvacet chrupkáníků. Hezky se mu uvelebím na břiše, má ho krásně měkké, a odpočívám a trávím snídaňku a sladce zařezávám. Dnes ale ne.