Je Lucemburská zahrada přínosem pro českou prózu uplynulého roku a pro Ajvazův literární opus? Spíše nikoliv. Působí jako slohové cvičení, rozvedený nápad, chytré čtení na dovolenou. Spisovatel je obdařen schopností psát velmi elegantním stylem, jehož rubem je však paradoxně jednotvárná nevzrušivost. Nechybí ani jistý lehký, s odstupem servírovaný humor. Zejména v těchto pasážích je Ajvazovo psaní velmi nepravděpodobně, přesto zjevně podobné autorskému stylu Michala Viewegha.